Барадулін Рыгор
"ПАМЯЦІ АРКАДЗЯ КУЛЯШОВА"
РАНАК
Выходжу я ў разведку –
Рашучы заўтра бой.
Ты, ранак,
Будзь за сведку,
Услед ідзі за мной.
З табой у згодзе поўнай
Жылі мы з першых дзён.
У барацьбе няроўнай
Я трапіў у палон.
І рукі мне звязалі,
І ў плечы б’е прыклад.
«Вядзі! –
Мне загадалі. –
Паказвай шлях назад...»
Ты, ранак мой вялікі,
У час маіх няўдач
Пад ногі кідай пікі,
Дарогі перайнач.
Дзе рэчку помніў розум,
Там возера кладзі,
Дзе корч –
З карча бярозу
На месцы тым радзі.
Дупло зрабі з засечкі,
Хай птушка ў гэты дзень
Туды свае яечкі
Блакітныя кладзе.
У родную краіну
Дарогі перайнач.
А я? А я загіну.
А ты?
А ты не плач.
JITRO
Na průzkum šel jsem k ránu –
zítra jdem do boje.
Ty jsi, jitro, můj svědek –
běž za mnou po stopě.
Spolu jsme svorně žili,
a dobře žilo se ...
Teď nepřítel mě zajal
v nerovném zápase.
Svázali mi hned ruce,
dloubli mě pažbou.
„Běž!”
stroze mi přikázali,
„tam ke svým nás dovedeš ...“
Ach jitro, stůj teď při mně,
vždyť jsi můj kamarád,
házej jim pod nohy klacky –
cestu jim neprozraď.
V jezero proměň potok,
a místo paseky
březový háj ať stojí
hustý a vysoký.
Kde na stromě byl zářez,
tam ať je kotlina,
aťsi tu bludnou cestu
nepřítel proklíná.
Na stezkách k rodným místům
hlavu jim zamotej...
A já?
Já musím zemřít.
A ty?
Ty neplakej.
* * *
Завея лісцяў у сняжынак пух
Перацвітае пад маім наглядам, –
Як быццам я камандую парадам,
Спатканнем дзвюх варожых завірух,
Змаганнем снегападу з лістападам.
Як быццам я ўладар дарог і рэк,
Рэгуліроўшчык каруселі гэтай,
Як быццам не праносіў над планетай
Мяне лістком, сняжынкаю, ракетай
Праз атмасферны ціск суровы век.
Быў пылам я ў імклівым карагодзе
Гадоў, трухой і зернем на таку,
Хацеў бы век, які ўжо на зыходзе,
Забраць мяне з сабой, а я руку
Гарачую працягваю прыродзе –
З дваццатага ў трыццатае стагоддзе.
* * *
Padání listí přejde brzy v první sníh –
v přírodě všechno souvisí tak blízce.
Je mi, jako bych velel na přehlídce
dvou nepřátelských vojsk u sloupů hraničních,
v střetnutí listopadu s hvízdáním metelice.
Jsem usmčrňovatel všech cest a řek,
toho chaotického koloběhu,
jako by atmosférou naší planety
mne neunášelo bouřlivé století
jak lístek, jako raketu, jak vločku sněhu.
V překotném běhu času byl jsem tak nepatrný
jako na mlátě zrno mezi zrny.
Věk dvacátý, jenž rychle nad námi přeletí,
mi vyměřil lhůtu ... Já však ruku podám
přírodě, jejím lesům, jejím vodám,
a přejdu s ní do třetí desítky staletí.
* * *
Маёй рукой пасаджанай бярозе
Гадоў якіх праз сорак, сорак пяць
Не пры глухой дарозе красаваць,
А ў будучага веку на парозе.
Каля яе патомак малады,
Старым гасцінцам едучы здалёку,
Прыпыніцца, перачакае спёку,
З ракі матору прынясе вады.
Не ўспомніць ён тады ні пра дамоўку
Забытую маю, ні пра мяне,
Але ў цяньку згадаць не праміне
З удзячнасцю пра рукі і рыдлёўку,
Што гэта дрэва не вятрам на здзек
Тут пасадзілі, не для ўцехі ўласнай –
Пераняслі яго, для долі яснай,
Не з лесу ў поле – з веку ў новы век.
* * *
U polní cesty zasadil jsem břízku.
A potom někdy za čtyřicet let,
zjara zas plná vyrašených lístků,
nad novým stoletím se bude naklánět.
Ve žhavém letním dni pak někdo mladý
přístřeší stinné pod ní nalezne
a přečká tady výheň poledne –
vodou z potoka přehřátý motor zchladí.
Nebude vědět, kde spím sen svůj věčný,
mé sny a touhy nebude už znát,
na ty ruce však vzpomene si snad,
jež zkypřily zde zem, a bude za to vděčný.
Ruce, jež vypiplaly z křehké břízy
ztepilý strom – a nejen pro svou potěchu;
ty ruce, které přenesly ji kdysi
ne z lesa do polí, leč z věku do věku.